Soutěž " Šťastný útulkáč"
Momentálně se účastníme soutěže o nejhezčí příběh útulkáče. Zde přikládám k přečtení článek, se ktrým soutěžíme :)
Eva Poláková a Robbie
Naslepo do útulku přes 100 km
24.06.2014
Kde začít jinde než na začátku. Na začátku byla naše domácnost ryze kočičí. Rodiče o psovi nechtěli ani slyšet. Podle nich pes do bytu nepatří. Navíc já jsem byla přeci odjakživa na kočky než na pejsky. Všechno se ale mění a když jsem poprvé v televizi viděla tančící Border Kolii, sešlo z koček a chytila mě psí mánie. Od té doby jsem netoužila po ničem jiném než po malém borderčím prckovi. Ale jak říkám.. názory se mění a proto když jsem na internetu našla stránky s psími útulky, nezávazně jsem si je procházela a rozhodla se, že až to půjde, nebude u mě doma Borderka, ale nějaký útulkáč. A tak začal kolotoč přemlouvání a pláče nad tím že pejsek, kterého jsem chtěla už v útulku není. Rodiče nikdy nepovolili a tak jsem chodila venčit psy alespoň do útulku.
Měla jsem tam svého oblíbence. I když většinou nepůjčovali jednoho psa často jednomu člověku, měla jsem výjimku a venčila jen jeho. Už jsme si na sebe zvykli a kdybych směla, nebála bych se ho pustit na volno a ani mu sundat košík. Věřila jsem mu. Byl to kříženec Německého ovčáka a v útulku si vysloužil příhodné jméno Dacan. Spousta psů ale jednou z útulku odejde do nového domova a tak se stalo i s ním. Ale šel k lidem se zahradou, což pro něj bylo určitě lepší než do bytu.
Pak jsem už chodila jen občas, dokud mi neutekl dobrman. Jak jsem se dozvěděla, když jsme ho všude možně hledali, odchytávali ho půl roku a dostali ho až na háravou fenku, takže teď bude dost obtížné dostat ho zpět. Po téhle události už jsem se bála tam chodit. Byli jsme tam pak až s přítelem a řekli mi, že ho chytili celkem rychle a že sem se bát nemusela.
Všichni jednou dospějem a tak byl najednou čas poohlížet se po vlastním bydlení, do kterého jsem nechtěla jít bez psa.
Vybírala jsem si pejska pouze u nás, ale přítel mi slíbil, že až si psa vyberu, doveze mě kamkoli. Měla jsem vybrané dva psy. Jednoho z útulku v Žamberku a druhého z Bouchalky. Robinka z Bouchalky jsem sledovala na internetu od prvního dne co se do útulku dostal a toužila jsem po něm celou dobu. Nikdo nezná jeho minulost, našli ho u silnice a tak ho vzali k sobě. Byl a je to kříženec Border Kolie takže by se mi splnil i sen o Borderce. Bouchalka ovšem byla až moc daleko od nás a tak jsem řekla že se pojedem podívat na toho do Žamberka a pokud si padneme do oka rovnou si ho vezmu. Večer před odjezdem, jsem se zmínila že bych raději jiného psa, ale že je to moc daleko. Přítel okamžitě zareagoval že daleko to není nikam a ať řeknu kam. A tak jsme se 8 hodin před odjezdem rozhodli že pojedeme na úplně opačnou stranu republiky přes 100 kilometrů až ke Kladnu. A jeli jsme.
Rozhodli jsme se že když už pojedeme tak daleko, uděláme si rovnou takový menší vandr. Vezmeme stan, věci, nakoupíme jídlo a se psem či bez psa pořádně si to užijem. Cesta tam byla nekonečná, v Praze jsme si ještě vysloužili pokutu, jelikož nás GPS navedla do zákazu vjezdu a ani jeden z nás si toho nevšiml. Pak jsme si všimli že nejsme jediní, stálo tam dalších 10 aut. Spěchali jsme, jelikož jsme si nezjistili otevírací dobu útulku. Jeli jsme úplně naslepo. Hodní strážníci nám vypsali pokutu, poradili nám kudy se jede na Kladno a nechali nás ten zákaz vjezdu projet, i když ostatní se museli otočit a jet jinudy.
A bylo to tady. Nízká budova z části porostlá nejspíše břečťanem, štěkot psů a mazlící se kočky. Útulek byl větší než jsem čekala. Hned jak jsme přijeli, přišla za náma paní a prý co by jsme si přáli. Řekli jsme jí že jsme se přijeli podívat na Robinka a že by jsme si ho možná i vzali. Paní se nás zeptala na pár nformací, dala nám piškoty, papír a tužku a ať si útulek projdem a kdyby se nám zalíbil i jiný pes ať si napíšeme číslo kotce.
Prošli jsme dveřma a první co mě upoutalo, byl druhý kotec. V něm u mříží stál Robinek. Úsměv na tváři, smutek v očích .. No co říct. Útulek jsme si prošli, každému pejskovi jsme dali pár piškotů, ale stejně jsme u Robinkova kotce seděli nejdéle. Pak přivedli nějakého pejska, nejspíš z venčení a to bych v životě neřekla že psi umí běhat i po zdech, kdybych to neviděla na vlastní oči. V tu chvíli bylo jasno. Já jsem blázen, ten pes taky, to si budeme rozumět. Papír jsme vrátili čistý, číslo kotce Robina jsme si pamatovali a paní oznámili že názor jsme nezměnili a že ho chceme. Poslali nás ještě na procházku, abych si ho odzkoušela, ale bylo to zbytečné. Rozhodnutá jsem byla na 100%.
Všichni pejsci byli hezcí, ale zase jsem volila tak, aby můj úplně první pes nebyl moc plachý atd. jelikož bych to nezvládla.
Takže už jen vyřídit papíry, naložit ho do auta ( což byl trochu oříšek) a hurá do přírody. Cestu autem nesl statečně, trochu víc mě poslintal, ale to mi bylo vážně jedno. Byla a jsem nešťastnější člověk na světě, když mám po boku svého parťáka do pohody i nepohody. Vandr byl super. Prošli jsme se, Robinkovi jsme dali jméno Robbie, jelikož už na to R slyšel a mě se jméno Robin moc nelíbí. Druhý den jsme s párkem v ruce zkusili Robišáka pustit. Díky bohu neutekl a tak šel celou cestu nazpět k autu na volno.
Cesta zpět byla trochu horší. Slintal víc a i zvracel, dodneška jízdu v autě moc nezvládá, i když jakmile ho otevřu naskočí si a ví že jedeme na výlet. Robbie je spíš vlakový typ. Jak vidí vlak, už chce nastoupit :) Doma jsme ho vykoupali, učesali a uložili. Spal vedle mě, tlapku mi dal na břicho a tvářil se tak spokojeně. Usínala jsem s pocitem, že jsem udělala něco správného a zachránila jsem alespoň jednu psí duši a on zachránil tu mojí.
Od té doby je to rok a půl. Procházíme spolu životem, zvládáme spolu všechny překážky a užíváme si každý den.
Denně cvičíme, učím ho triky z Dog Dancingu s kterými jsme letos vyhráli i voříškiádu a taky jsme mu pořídili borderčí kamarádku Pípu, se kterou může řádit.
Překonávali jsme spolu i jeho nemoc. Není to tak dávno co se mi Robišák venku otrávil. To bylo nejhorší období v mém životě. Kapačky, pozorování, spousta nervů, peněz, ale dnes už zase běhá, skáče, tancuje a nikdo by na něm nepoznal že ho něco takového postihlo.
Brzy se chystáme jet na jeho už druhý vandr do skal. Tak doufáme že se mu bude líbit alespoň tak jako ten minulý.
Nikdy bych neměnila a nikdy už jiného psa než útulkáče nechci.
Všechny informace o soutěži, fotky k článku a další příběhy naleznete na